Když jsme na jaře psali o Spartan Race, mělo to svůj důvod. Bahenní běžecký závod posetý překážkami zněl jako výzva a něco co jsem musel zkusit.
Poprvé jsem se o závodu doslechl od mého dvorního baristy z Costa coffee – Vojta loni v Bořeticích zvládl Sprint(5+ km). V hlavě se mu už tehdy rodila myšlenka na zisk Trifecty. Trifecta je medaile, která honoruje tvrďáky, kteří v jedné sezóně dokončí tři úrovně Spartana – 5+, 14+ a 21+ km. Jednou nad šálkem flat whitu jsme se vyhecovali až k tomu, že vytvoříme tým, seženeme sponzora a pokoříme sami sebe. Stalo se jak bylo umluveno a značka Kilpi nám poskytla tréninkové i závodní oblečení. Zbytek byl na nás – připravovali jsme se ve fitku, na kole, bruslích, ale hlavně jsme museli pořádně běhat. Můžu říct, že díky Spartan Race jsem objevil zálibu v běhání.
90% závodů je o běhu nebo svižném stoupání do prudkých kopců a tréninkový běh je tedy pro sparťany nezbytnost. Kořením závodů jsou oblíbené překážky. Jejich množství se liší podle délky tratě a pohybuje se od 15 po 30. Obvykle musíte vystoupat kopec s pytlem štěrku na zádech, převalit traktorovou pneumatiku, překonat lanovou síť, šikmou zeď, plazit se v bahně pod ostnatým drátem a šplhat po pětimetrovém laně. Překážky se různí a jejich rozmístění neznáte dokud je neuvidíte na vlastní oči. Po dlouhém běhu jsou občas vítaným odpočinkem. Tedy pokud je zvládnete překonat, v opačném případě následuje trest ve formě třiceti angličáků (ve sportovní hantýrce ‘Burpies’) – ty pak dokážou vysát energii nevídaně rychle. Na trase jsou rozmístěna stanoviště s vodou nebo ionťáky, takže vyčerpáním obvykle mnoho lidí nepadne. I to se ale občas stává, závod je vskutku náročný a pár náruživců už bylo odvezeno. Častěji než vyčerpání pak dochází k jiným poraněním, obvykle zlomeninám kotníků. Běhá se v lese a pokud je člověk příliš naspeedovaný, úraz hrozí na každém kroku. Obzvláště nebezpečné jsou překážky s kalnou vodou, kde závodník nevidí na dno a místo došlapu. Také slídová skluzavka to dokáže pořádně rozpálit a vychrstnout unavené tělo do nepříjemné a nekontrolované pozice. To vše ale každý závodník ví neb podepisuje reverz, který jasně říká, že při závodu může dojít k úmrtí, pádu z výšky, utonutí nebo jinému destruktivnímu zranění.
Za tu medaili však trocha riskování stojí. Každý kdo dokončí závod je v cíli přivítán antickými kráskami a ověšen medailí příslušné barvy. Jako první pomoc jsou pak podávány banány u stánku s nápisem: Never make eye contact with a man eating a banana :-). Závody se odehrávají v příjemné atmosféře a sportovně natěšené náladě. Já jsem letos zatím navštívil tři:
Liberec – Nejlepší atmosféra. Pro počátek své sparťanské kariéry jsem si nemohl vybrat lépe. Obrovská návštěvnost 2.500 lidí (závody byly dva dny po sobě a návštěvnost oba dva dny stejná), skvělí moderátoři, exhibice Krav Magy, ukázky cvičebních konstrukcí a hlavně skvělá trasa.
Valčanská dolina – Zde musím ohlásit zklamání. Úroveň organizace byla výrazně slabší, někteří z první závodníků se dokonce ztratili, atmosféra byla spíš pohřební, ale hlavně trasa byla nudná. Byla pekelně obtížná, vyčerpávající – to člověk od Spartan Race plus minus čeká, ale ono se nedalo ani pořádně běhat. Trasa vedla do příkrých kopců a strmého klesání, místy se muselo po čtyřech.
Klínovec – Před beastem jsem měl naděláno v kalhotách, ale dalo se to zvládnout. Atmosféra podobná Liberci, zejména díky dobrým moderátorům, počasí trochu horší, ale nakonec jsem byl rád, že jsem nemusel 23km běžet pod ostrým sluncem. Trasa byla perfektně vyvážená – běh, stoupání i překážky. Klínovec jsem si užil a příští rok na rozdíl od Valči rozhodně půjdu zase.
Závěrem bych tedy měl říct, že pokud se chcete donutit pořádně se hýbat, Spartan Race je dokonalou motivací. Bez běhu tady shoříte jako papír, ale zkoumána bude celková fyzička a výdrž tělesné schránky. Ostravákům bych pak doporučil vyhledat doktora fyzické připravenosti Honzu Musila, který trénuje CTO – Complex Training Ostrava a za který také závodí on i nejlepší český sparťan, pokořitel Petera Žišky Tomáš Satinský. Aroo!
